Jesličky

Vánoční bohoslužby v Hodolanské farnosti a v Olomouci 2016

Na Štědrý den, 24. prosince v 15:00 hodin, se bude v našem kostele konat bohoslužba slova pro děti s rozsvícením hodolanského betlému a přenesením Jezulátka do jesliček. Tradiční „půlnoční“ mše svatá v naší farnosti začne ve večerních hodinách ve 22:30.

Na Boží hod vánoční, t.j. 25. prosince, oslavíme narození Ježíše Krista mší svatou, která začne ráno v 9:30 hodin, stejně tak i 26. prosince o svátku sv. Štěpána.

31. prosince můžeme v naší farnosti poděkovat za končící rok 2016 při mši svaté v 16:00 hodin odpoledne a 1. ledna můžeme společně vkročit do nového roku při mši svaté, která začne v obvyklou hodinu, t.j. 9:30 hodin ráno.

Požehnání varhan

Požehnání varhan

V neděli 18. září 2016 proběhlo u příležitosti dokončení generální opravy a rozšíření varhan v naší hodolanské farnosti jejich slavnostní požehnání. Práce na opravě těchto varhan probíhaly od roku 2010 do letošního roku, tj. 2016. Podívejte se na fotografie, které pořídili Sogelovi.

Farní den 2016

Farní den 2016

Prohlédněte si fotografie z farního dne naší hodolanské farnosti, který 5. června 2016 proběhl již tradičně v sokolském sportovním areálu na Bělidlech. Příjemné společně strávené odpoledne bylo plné pohody, povídání, soutěží pro děti, sportovních aktivit a v neposlední řadě také různých dobrot. Za fotografie děkujeme Jitce Sogelové.

Rok 1907

R. 1907.

Oltář hlavní mramorový bez pozadí, které mělo býti zakoupeno jinými dobrodinci a ne *záložnou v měsíci lednu postaven a brzy na to kolem oltáře zřízena dlažba darovaná cementárnou firmy Hrůza, Rosenberk z Hodolan. Tím se vysvětluje, že přízemní stupeň oltáře je poněkud slabší než oba stupně nad ním. Nacházíť se poněkud pod dlažbou. Stanovy kostelní jednoty schváleny místodržitelstvím dne 9. února 1907 čís. 6783. Ustavující valná hromada konána za velké účasti v prázdném kostele Hodolanském v neděli provodní 7. dubna 1907. Výbor zvolen a v něm pokladníkem a jednatelem pisatel těchto pamětí, Jan Hradečný, který prvním lednem 1907 (konec strany 17) stal se katechetou na chlap. měšťanské škole. Aby peníze kostelní jednoty nikdy nepřišly na účely než kostelní, vyhrazeno stanovami, že předsedou jednoty bude vždy Holický farář. Tak přešla záležitost kostela do nové správy. Začátek byl pro mne skutečně velice těžký. Bylť v Hodolanech nedostatek bytů. Jsa kaplanem Holickým již od roku 1902, chodil jsem jako dřív z Holice, kdež jsem na faře dále bydlel. Nejvíc snad záleželo vdově po Františku Pospíšilovi, paní Adéle Pospíšilové na tom, aby služby Boží konečně konaly se v Hodolanech. Byla to žena opravdu zbožná a mnoho trpkých chvil prožila, když viděla, že dílo jejího muže tak pomálu jde kupředu. Ta se nade mnou smilovala a donutila jednoho svého nájemníka, by se vystěhoval a byt pro mne nachystala. To byla jediná výhoda, že jsem měl byt vedle kostela. V kostele však ničeho ještě nebylo. Dne 11. dubna nastěhoval jsem se do Hodolan, abych aspoň nejdůležitější mohl v kostele pořídit čeho bylo třeba ke konání bohoslužeb. Ale ještě celé tři týdny chodil jsem do Holice denně sloužit mši svaté. Ženy Hodolanské byly velice nedočkavy, důrazně žádaly bohoslužby nejen ode mne ale i na obecním úřadě. Tajemník konečně jim prohlásil, že já musím napřed žádat obecní výbor, zda mne do kostela pustí. Mám za to, že to ani upřímně nemyslil, ovšem obecní výbor byl by i toho zákazu schopen. Abych ukázal, že nejsem na obecním výboře závislým, ohlásil jsem několika ženám 3. května, v pátek, že zítra začnu se službami Božími. Ty již to roznesly. V sobotu, 4. května, maje delegaci k požehnání kostela, ač byl všední den benediktoval jsem kostel u přítomnosti malého hloučku žen a hned jsem v něm první mši s. sloužil. A od toho dne již denně. Dověděl jsem se, že lidé reptali, že to začalo tak neslavně, ale byl jsem výrokem tajemníkovým a reptáním proti mně již roztrpčen. Nikdo se o zařízení kostela nestaral, ale poroučeti chtěli, myslíce si, že věci potřebné ke službám Božím samy se v kostele objeví. Hned z počátku měl jsem obtíže s výborem jednoty veliké. V Hodolanském kostele bude i špatné dobrým a nedostatečné aspoň dostatečným, soudili z počátku členové výboru. Na kůře nebylo žádné zábradlí. Aby někdo za bohoslužeb nespadl z kůru dolů, bylo nutné ho pořídit. Rozměry tehdejšího kůru byly tytéž které které jsou vzadu dole pod kůrem mezi zadní vnitřní zdí kostelní a dvěma čtyřbokými pilíři pod kůrem. Na takový kůr nelze ani kloudné varhany ani zpěváky umístiti. Žádal jsem při výborové schůzi zvětšení kůru kvůli obmyšlenému zábradlí, které na zvětšeném kůru nutno pořídit delší. Jenom s velkou nevolí připustili. Podobně bylo s lavicemi, při nichž (konec strany 18) ani tak výbor jako občanstvo dělalo obtíže veliké. Lavice byly nutnými. Starší lidé je potřebovali. Zpočátku seděli na židlích, které z domu si přinesli. Bylo na padesát dobrovolníků, kteří chtěli koupiti každý aspoň jednu lavici, žádali však, aby lavice byla ponechána především pro jejich rodinu. Každý z nich měl vyhlédnutého jiného stoláře, jenž hodně lacino lavici pořídí. Nechtěl jsem připustiti ani lavic pro vlastní rodiny ani lavic od různých mistrů. Tak se scvrkli dobrodinci počtem až na sedm. Lavice zadány začátkem řezbáři Olomouckému Cellerovi. Lavic objednáno středních 20, předních 4 a zadních také 4. Přední lavice za 106 K., střední za 86 K., zadní za 136 K. dohromady stály 2 688 K. dodány teprve v roce 1908 v září. Velké obtíže byly s lidmi, kteří chtěli prázdný kostel nějak vyzdobit. Zbytečné majíce doma obrazy neb sošky, přinášeli to k výzdobě kostela. Důsledně však jsem je odmítal. Smutné to bylo s kostelním zpěvem. Jen malé procento lidí chodilo pravidelně na služby Boží nedělní a to většinou jen do Olomouce, kde konaly se mše sv. většinou bez varhan, aneb zpívalo se německy. Lidé ani nejznámější písně kostelní neznali. Pokrokoví učitelé zásadně ve školách písně kostelní necvičili. Půjčil jsem na kůr své harmonium, protože varhan nebylo. Jeden učitel, Mikulka jménem, hrál na něm při školních mších sv., které dle tehdejších zákonů kromě neděl a svátků, třikrát za týden ve všední dny, pro školáky se konaly. Zpočátku hrál zdarma od prosince 1907 za mírný honorář. Ve svátky a v prázdniny vůbec se nehrálo. Ve dny bez hraní často začali zpívati lidé sami, mnohdy tak nízko neb tak vysoko, neb tak nesprávně, že v půli sloce uvázli. Po přesazení Mikulkově hrával na harmonium v kostele učitel Michalík, po něm Ledvinka. Nemajíce peněz, nemohli jsme každodenního varhaníka si dopřáti, a obec ani když byla požádána nám nic nedala. Pravidelné každodenní doprovázení zpěvu varhanami začalo teprv v r. 1920, kdy ustanoven definitivní varhaník p. Josef Černý z Doloplaz. Velké nesnáze byly také s pořádkem v kostele. Z olomouckých kostelů odcházívali lidé nevyčkajíce ani konce služeb Božích. Dlouho to trvalo, než si uvědomili, že budova posvěcením přestala již býti tím, čím celých dvanáct let byla, totiž jakousi kůlnou, v níž děti se honívaly a skotačívaly, v níž různé nepřístojnosti se dříve děly. Když odcházíval jsem od oltáře z pravidla povstal nepopsatelný kluk, jaký bývá na silně navštívených dětských hřištích neb při hospodských hádkách. Celé týdny, ano měsíce to trvalo, než si uvědomili, že jsou vždy na místě posvátném. Kostelníka jsem neměl půl páta roku. Teprv od září 1911 stal se p. Arnošt Janoušek kostelníkem. Nebylo na to peněz. (konec strany 19)

Roky 1896–1906

R. 1896.

Holický farář byl vyzván panem arcibiskupem, aby obecnímu zastupitelstvu v Hodolanech sdělil podmínku Pospíšilovu o odevzdání kostela. Obecní zastupitelstvo mělo již v té době jako i později mezi svými členy také nepřítele stavby kostela. V obci tak pokrokové považovali mnozí duchovní správu za zlo, kterému se nelze již vyhnouti a proto, pokud možno nutno ho aspoň oddáliti. Zvláště kaplani, o nichž věděli, že budou v Hodolanech také nutni, byli obáváni pro politickou činnost protipokrokovou. Pokrokáři měli v programu boj proti církvi a náboženství. Farář Holický osobně přišel do schůze zastupitelstva konané v únoru 1896. Při schůzi všechno důkladně vylíčil a prosil by po jeho odchodu o podmínce Pospíšilově k předání kostela jednali, s ním se pak dohodli a písemně o tom faráři zprávu podali. Po odchodu farářově nastala ve schůzi vřava. Jedni byli pro jednání s Pospíšilem, jiní se starostou proti. Usneseno: 1) od Pospíšila stavbu ve stavu dosavadním nepřijímati, protože Pospíšil svému slibu, věnovati na kostel 25.000 zl. (viz jeho vyjádření z 12. února 1894) daleko ještě nedostál, 2) žádati, aby Pospíšil klenutí s věží dohotovil, pak teprv bude zastupitelstvo ochotno Pospíšila v další stavbě podporovati. Podotýkám, že ku konci června roku minulého, totiž 1895 bylo zdivo kostela kromě věže již pod střechou. S podmínkami zastupitelstvem obecním stanovenými poslána k Pospíšilovi čtyřčlenná deputace. Deputantům sdělil Pospíšil, že rozhodne se, až podá novou žádost p. arcibiskupovi o podporu. Tuto žádost poslal 18. února 1896. Holický farář byl vyzván dáti své dobrozdání o této žádosti. Dobrozdání jeho vyznělo v ten smysl Pospíšilovi nic nedávat, dokud alespoň půda, na níž kostel stojí s okolním potřebným pozemkem k ochozu nebude kostelu knihovně připsána. (konec strany 12) Na žádost farářovu u konsistorie, aby Pospíšil byl úřady donucen, by podle prohlášení z 12. února 1894 (nahoře citovaného) kostel dostavěl, konsistoř dne 18. června 1896 odpověděla, aby mírně s Pospíšilem se jednalo, protože 1) Pospíšil přece velké peníze na stavbu věnoval 2) protože je samo sebou politování hodný, jelikož je na obě oči slepý 3) protože takové strohé jednání by se mohlo církvi ve zlé vykládati. Farář Holický pozval pak tajemníka obecního, Aloise Rozholda, by působil na Pospíšila, aby buď ve stavbě pokračoval, nebo pozemek, na němž kostel stojí, kostelu připsati dal. Pospíšil prohlásil, jak z dopisu Rozholdova ze dne 5. července 1896 vysvítá: „Učiním to a dám pozemek připsati, když se mně předně zaplatí 400 zl. za nákresy, pak 300 zl. za dozor a konečně všecky výlohy, jež by mně vznikly připsáním toho pozemku pro kostel. Rozhold končí svůj dopis takto: „Již je nejvyšší čas, aby Pospíšila mocí úřední, na základě smlouvy, kterou se kostel ten vystavěti zavázal, donutili, by ve stavbě nejen pokračoval, ale také ji dokončil.